„Transformace musí být spravedlivá, jen tak ji bude společnost ochotná přijmout,“ říká Vladimír Špidla o přechodu ČR od uhlí
PhDr. Vladimír Špidla, ředitel Odboru poradců a poradkyň předsedy vlády, bývalý Eurokomisař pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti a předseda vlády v letech 2002 – 2004
Ing. Martin Kloz, CSc., Koordinující poradce Úřadu vlády, expert ČSSD na energetiku, obnovitelné zdroje a životní prostředí
Praha, 1. 11. 2017
Co pro vás znamená proces Just Transition (spravedlivá tranzice)?
VŠ: To, že musí dojít k přechodu k obnovitelným zdrojům a obecně k trvale udržitelnému rozvoji, je jasné. Přitom problém spočívá především v tom, že kromě toho, že jde o technologický přechod a organizační přechod, tak jde i o velký sociální přechod, který zachycuje všechny lidi, a když se nezvládnou sociální aspekty tohoto přechodu, tak to skončí neúspěchem. Když uděláte jednoduché přepočty – a některých jsem se i účastnil – tak vám v zásadě vyjde, že když se odstoupí od uhelného hornictví a uhelné energetiky, tak v nových oborech vznikne velké množství pracovních míst, většinou i o něco více, než kolik jich zanikne. Jenomže to znamená, že tisíce, desetitisíce, statisíce lidí musí změnit zaměstnání a to je velmi složitá otázka. Čili ta sociálně-politická práce a dlouhodobá diskuze, která vyjasní, jaké budou jednotlivé osudy, je zásadní pro úspěch takovéhoto přechodu. Je to daleko méně technologický přechod, než sociální.
Proč je podle vás důležité právě teď v ČR myslet na spravedlivou tranzici?
VŠ: Protože, když si přečtete Bibli, tak zjistíte, že Bůh je všemohoucí, ale současně je také neskonale spravedlivý. Takže z toho je vidět, že spravedlnost je pro lidi obrovská hodnota; dokonce proto je Bůh všemocný, aby jí mohl dosáhnout. Samozřejmě spravedlnost není stoprocentní, ale jsou některé procesy, které jsou zjevně nespravedlivé, a když existuje nějaký proces, který je zjevně nespravedlivý, tak ho společnost není ochotna obsluhovat v dobré víře. A protože takovýto velký přechod je složitý, znamená to, že se tam vždycky naskytnou nějaká chybná rozhodnutí, nedůslednosti a podobně, ale když je společnost ochotna to podpořit v dobré víře, tak se zmobilizuje a překoná to. Zatímco když je to zjevně nespravedlivé, tak to lidé odmítají a každé drobné selhání spíše stupňují.
Jak lze podle vás v ČR efektivně propojit sociální a environmentální politiku?
VŠ: Jedině tím, že se o ní bude diskutovat. To znamená, že musíte využít všech struktur – politických, sociálních, nevládních – a všech platforem, které ve společnosti existují k tomu, aby vyrovnávaly oprávněné zájmy, a pracovat s nimi. Tady neexistuje žádná jednoduchá metoda, která to okamžitě všechno změní. Zakládá se to na tisících diskuzí a drobných střetnutí, a vždy je třeba využívat ty struktury, které nějakým způsobem reprezentují zorganizovanou veřejnost.
MK: Navíc environmentální politika vytváří nová pracovní místa.
VŠ: Základní dichotomie, která oslabuje environmentální politiku, je představa, že ochrana životního prostředí znamená zánik pracovních míst. A to je systematicky třeba rozbíjet, to není pravda.
Inspirovali jste se při tvorbě strategie restrukturalizace uhelných regionů u nějakého jiného státu?
VŠ: Samozřejmě, že jsme se inspirovali. Já mám zkušenosti zejména z EU a tam uhelné pánve prošly transformacemi v řadě zemí (Francie, Belgie, Nizozemí, Německo). Pro nás tou nejbližší inspirací bylo Porýní-Vestfálsko v Německu, kam jsme podnikali studijní cesty a jednali zde s místními.
MK: Navíc v Porýní-Vestfálsku tranzice ještě dobíhá, proto je nám z časového hlediska nejbližší.
VŠ: Také zde existuje strategický dialog s Německem, jehož jsou právě tyto otázky součástí. Měli jsme tak na vládní úrovni stabilnější formu spolupráce. Němečtí kolegové byli velmi aktivní a spolupráce probíhala i mezi regiony, mezi něž se nyní připojilo i Sasko, které prochází podobným procesem. Restrukturalizace je určitě projekt s mezinárodními aspekty.
Od koho, kdy a proč u nás přišla iniciativa strategii vytvořit?
VŠ: Inspirací byla EU.
MK: Od začátku činnosti jsme se pak snažili, aby to byl jeden ze stěžejních úkolů této vlády a postupně se tu myšlenku podařilo zakotvit. Od roku 2015 se pak začala postupně realizovat. Realizační jednotkou byl zmocněnec pro ty tři strukturálně postižené regiony.
Mohl byste nám popsat jakou roli v tom procesu hráli jednotliví stakeholdeři (dotčené kraje, jejich obyvatelé, odbory atp.)?
VŠ: Klíčová operativní struktura byl zmocněnec a jeho kancelář. Jak na severní Moravě a Slezsku, tak v severních Čechách, existují struktury sociálního dialogu – Krajské rady hospodářské a sociální dohody.1 Tyto Krajské rady jsou sociálními partnery, což znamená, že zahrnují veřejnou správu, zaměstnavatele, zaměstnance a odbory, a tam probíhala diskuze, která zformulovala velmi podstatnou část jednotlivých akcí a rozhodnutí.
MK: Teď tam ještě vznikly Rady restrukturalizace,2 kde jsou zastoupeni hlavní stakeholdeři ze všech tří krajů, tzn. místní samosprávy, průmyslové podniky, vysoké školy, a ti mají dozorčí úlohu nad průběhem procesu.
VŠ: Princip, který tam byl trvale zachováván – a to je právě jedna z německých inspirací – je, že všichni rozhodující aktéři jsou zastoupeni a jsou na stejné úrovni.
Do jaké míry byli do celého procesu zapojeni přímo občané jako takoví?
VŠ: To se příliš neodehrávalo. Odehrávaly se otevřené semináře a podobně, ale program zápasil s časovým tlakem a dílčí participativní věci se proto budou rozvíjet spíše později. Hlavní participace se zatím odehrávala prostřednictvím Rad hospodářské a sociální dohody.
MK: Tohle se rozvíjí až v druhém akčním plánu, do nějž návrhy opatření již mohl podat kdokoliv – v současné době je tam asi 250 návrhů opatření od konkrétních lidí z krajů. Předpokládá se, že se to bude dále rozvíjet.
Jsou občané dostatečně informováni, aby vůbec věděli, že mají tuto možnost?
MK: Pořádají se Konference restrukturalizace, které jsou hlavně pro stakeholdery, ale jsou otevřené pro všechny. K programu jsou také vytvořeny speciální webové stránky.3
Jak hodnotíte výslednou podobu strategického rámce a akčních plánů? Co v nich chybí nebo přebývá?
VŠ: Takto celkově to posoudit nemůžu, protože naším cílem bylo dát plán dohromady a uvést ho do života, což se stalo. Ještě ale nejsem v situaci nějakého obecnějšího posuzování a hodnocení úspěchu nebo neúspěchu, to se ukáže až za hodně dlouhou dobu. V zásadě bych ale řekl, že ten materiál je daleko participativnější, než je u nás obvyklé a že tam v zásadě žádné podstatnější věci nechybí. Rozhodně to ale není uzavřená věc.
MK: Je to kontinuální proces. Akční plán se předkládá každý rok, takže pokud se zjistí, že tam něco chybí, tak je příležitost to v dalších letech doplnit. První akční plán byl schválen v červenci letošního roku a některá z opatření jsou již splněna. Z mého pohledu je nedostatkem to, že strategický rámec není ještě úplně zakotvený a pořád existuje riziko, že s nějakými politickými změnami se ten proces přibrzdí a dostane se do problémů. Je možné, že už nebude mít takovou podporu, jako doposud.
Na jakých bodech akčního plánu bylo nejtěžší se politicky shodnout?
VŠ: Já myslím, že tam žádné zvlášť politicky složité body nebyly. Hlavní problém bylo najít dobrou rovnováhu mezi těmi regiony a rovnováhu mezi jednotlivými aktéry, aby bylo pořád jasné, že je to participativní proces a že nikdo není nějakým způsobem zvýhodňován. Čili složitá diskuze se vedla hlavně o té řídící struktuře.
MK: Docela obtížné bylo přesvědčit některé rezorty, že to není zásah do jejich kompetence, ale naopak, že je to snaha jim pomoci řešit jejich problémy a vytvořit pro ně nějakou platformu na regionální úrovni. Nakonec to všichni víceméně pochopili.
VŠ: Jedná se o nadrezortní akci, což je u nás dost neobvyklé, a je vždycky problém překonat odpor či předsudky jednotlivých rezortů.
Jaké jsou podle vás nejdůležitější stavební kameny budoucího rozvoje dotyčných regionů?
VŠ: Celá základní idea je ta, že se musí přejít z ekonomické monokultury na to, aby se region stal klasickým, rovnovážně rozvinutým regionem. Pro oblasti severních Čech je klíčový rozvoj lidského kapitálu, to znamená školství, věda atd. Na severní Moravě mají výhodu v tom, že tam mají poměrně významné vysoké školy a daleko vyšší úroveň z tohoto hlediska, takže u nich je hlavní úlohou závěrečná restrukturalizace kamenno-uhelného hornictví.
MK: Na základě makroekonomické analýzy bylo vytyčeno sedm pilířů, které jsou ve strategickém rámci obsaženy. To znamená podnikání, zahraniční investice, výzkum a vývoj, lidské zdroje, sociální stabilizace, životní prostředí a infrastruktura.
Zohledňuje současná strategie dostatečně ty, kteří se mohou cítit jako „poražení“ této transformace?
VŠ: Je to cílem strategie a jestli se ho podaří naplnit nebo ne, se ukáže. V zásadě je to snaha dokázat, že existuje život po smrti původního zaměření, že existuje další normální a plný život. Pokud se to povede, tak to bude ve prospěch právě těch, kteří se dostávali do nejtěžších situací. Pokud se to nepovede, tak to se uvidí. Ale to se opravdu nedá poznat teď.
MK: Dojde k útlumu hnědouhelného hornictví, ale existují různé alternativy, se kterými se ještě nedávno nepočítalo nebo se o nich nevědělo. Hledají se cesty, jak to konkrétně zrealizovat, aby poražených bylo co nejméně.
Jak nejlépe „prodat“ proces spravedlivé tranzice českých občanům, kteří jsou často skeptičtí k „zeleným“ politikám?
VŠ: Jedině tím, že o tom povedete diskuzi a budete ukazovat, co se děje. Žádná velká změna se neodehrává bez zápasu a ten zápas se prostě musí vést. A tady si myslím, že je vidět, že se dosahuje pokroku. A v okamžiku, kdy je cokoliv vidět, tak se o tom musí bez jakékoliv falše diskutovat. Ne tak, že uděláte velkou kampaň, ale musíte trvale tvořit síť, která aktivně spolupracuje a prostřednictvím realizace současně získává poznatky a celkovou představu.
MK: Pak jsou tu také zahraniční příklady, že to jde. V Porýní-Vestfálsku byly v uhelném průmyslu zaměstnány statisíce lidí a příští rok se tam zavírá poslední důl a nemá to tam dopady na nezaměstnanost. Ale probíhalo to třicet let.
VŠ: To je právě také jedna podstatná věc, která vychází ze spolupráce s německými kolegy, protože na tom je vidět, že za a) transformace je možná, za b) může být úspěšná a za c) trvá desítky let.
Jsou vyhrazeny dostatečné prostředky pro realizaci akčního plánu? Jaké další zdroje by podle vás mohly být využity?
VŠ: Základem je státní rozpočet a prozatím to vypadá, že prostředky jsou dostatečné. Základní idea není tam dodat nějaké peníze z vnějšku, i když samozřejmě také, ale vytvořit nějakou rozumnou představu, kam se mají ty peníze dát. Je to snaha zkoordinovat užití prostředků tak, aby to bylo maximálně efektivní.
Měla by Evropská komise vyčlenit více peněz na podporu spravedlivé tranzice?
VŠ: Já si myslím, že jestliže máte zavedenou jednotnou měnu nad neoptimální měnovou zónou, tak to znamená, že musíte přerozdělovat. Obecně dle mého názoru nejsou prostředky na strukturální a kohezní fondy dostatečné a měly by se násobně zvýšit.
MK: Tuším, že v tomto smyslu se v Evropské komisi nějaké speciální fondy připravují.
Jak by se podle vás daly vlády dalších zemí EU nejlépe inspirovat k přijetí podobných strategií spravedlivého přechodu?
VŠ: Jedině tak, když budeme mít úspěch. Tady se ukázalo, že je to možné. Že lze v průběhu jednoho volebního období získat dostatečnou podporu k tomu, aby se vytvořil celkový přístup k restrukturalizaci regionů, kde je po 25 letech transformace vidět, že zdaleka nebyla dokončena, že není úspěšná a je nespravedlivě tvrdá ve vztahu k lidem, kteří tam žijí. Bylo důležité, že se regiony spojily a vytvořily dostatečně velkou masu, která tlačila na to, aby proces vznikl. Podařilo se dát přednost tomu, co regiony spojuje a co mají společné, před tím, co je rozděluje a co mají odlišné. Ale inspirace to bude jedině tehdy, když se ukáže, že ten přístup vedl úspěšně k cíli.
1 Regionální tripartita.
2 Krajské dozorčí rady.