Jak vidí útlum těžby bývalí horníci v Čechách a na Slovensku?
Ve střední Evropě byl ještě donedávna výraz „odklon od uhlí“ téměř zapovězeným slovem. Na Slovensku a v České republice to už však z mnoha důvodů tolik neplatí. Černouhelné doly průběžně zavírají kvůli nízkým výkupním cenám uhlí na trhu a silné zahraniční konkurenci. Pomalu je začínají následovat i doly hnědouhelné, které se navíc potýkají s regulacemi emisí a poplatky za znečišťování.
Uhelné regiony se proto začínají připravovat na situaci, kdy těžba ustane. Jak v Čechách, tak na Slovensku existují vládní strategické plány, které mají regionům pomoci diverzifikovat ekonomiku a nastartovat jejich rozvoj do budoucna. V České republice se to týká tří krajů – Moravskoslezský, Ústecký a Karlovarský. Na Slovensku potom regionu Horní Nitra. Slovenský region se dokonce dostal do pilotního programu Evropské unie pro podporu transformace uhelných regionů, který ohlásil evropský komisař pro energetiku Maroš Šefčovič na konci roku 2017.
Přínosy útlumu těžby a spalování uhlí pro kvalitu ovzduší jsou nepopiratelné. Vyvstává ale také otázka, co bude se zaměstnanci v uhelném průmyslu, až zde pracovní místa zaniknou. Jak se na to dívají lidé, kteří si již touto zkušeností prošli? Ptali jsme se dvou bývalých horníků – jednoho z Čech, druhého ze Slovenska – jak těžké bylo najít si novou práci a jak obecně vnímají trend ústupu od uhlí.
Petr Dvořák z Horního Jiřetína pochází z hornické rodiny a na šachtu v severních Čechách nastoupil hned po vyučení. Když ale začala těžba slábnout a šachty se začaly zavírat, raději odešel. Teď již dva roky samostatně podniká v instalatérství. Změnu povolání vnímá pozitivně. „Na trhu je práce hodně. Já sám jsem podnikal už při práci na šachtě, ale i mí kolegové si práci našli. Pro lidi, co skončí na šachtě, není problém si najít jiné zaměstnání. Jsou to zámečníci, potrubáři, zedníci – o ty je dnes na trhu zájem.“
Branislav Ťažiar z obce Opatovce nad Nitrou hodnotí tuto velkou životní změnu o něco opatrněji. V dolech pracoval většinu svého života až do roku 2011, kdy byl propuštěn ze zdravotních důvodů. Půl roku pak pobíral podporu v nezaměstnanosti, poté vyzkoušel práci v několika firmách. Dnes už stabilně pracuje na obecním úřadě a je zde spokojený. „Nejtěžší bylo období po tom, co jsem dostal výpověď a ještě mi nebyla přiznaná nemoc z povolání. Tu nejistotu si neumíte představit. Dnes ale nelituji, že jsem z dolu pryč.“
Co by vzkázal svým kolegům, které podobná situace může potkat? „Když jsou šikovní, nemusí se bát – práci si vždycky najdou.“ Měli by však prý i počítat s tím, že se budou muset třeba na chvíli uskromnit. Pan Ťažiar si dnes vydělá o trochu méně peněz než dříve, ale neměnil by. „Nemusím pracovat na směny, často pracuji venku, vidím slunce – i opálit se můžu!“ Pan Dvořák to vidí podobně. „Podle mě, kdo dneska může ze šachty utéct, tak uteče. Nikomu se už dneska nechce házet lopatou za 21 tisíc a být v kouři.“ Oba bývalí horníci se také shodují, že jejich nová zaměstnání s sebou nesou i méně zdravotních rizik.
Mnoho lidí dnes stále vnímá horničinu jako prestižní a dobře odměňované povolání. To však již dnes neplatí. Zatímco před rokem 1989 vydělávali horníci i pětkrát více než byla průměrná mzda a využívali různé nadstandardní benefity, od devadesátých let šly platy i benefity dolů. „Už to není, co to bývalo,“ říká pan Ťažiar. „To, že horníci berou vysoké platy byla pravda za komunismu, ale dnes už to neplatí,“ potvrzuje pan Dvořák. Řada horníků navíc žije v nejistotě, kdy je kvůli snižování stavů propustí.
Budoucnost pro dnešní zaměstnance v uhelném průmyslu tak nevypadá příliš příznivě. Jak tedy nejlépe připravit horníky a další důlní zaměstnance na budoucí změnu zaměstnání? Podle pana Dvořáka by více než rekvalifikační programy dnešním horníkům pomohlo, kdyby je někdo už předem seznámil s prací v jiném provozu, než jaký je v dolech. „Někteří tam totiž za celý život poznali jenom tramvaj, hospodu a šachtu,“ vysvětluje. Zároveň ale dodává, že nejlepší je se spoléhat sám na sebe a hledat si práci sami. Ostatně ani panu Dvořákovi, ani panu Ťažiarovi nikdo v jejich přechodných obdobích nepomohl.
Na regionální úrovni je však podle nich potřeba podporovat rozvoj. Podle pana Ťažiara by slovenskému uhelnému kraji nejvíce pomohl rozvoj infrastruktury, aby se noví investoři do regionu snáze dostávali. Pomohla by také férová podpora podnikání, ze které netěží pouze velké firmy. Ústeckému kraji by naopak podle pana Dvořáka pomohlo se úplně distancovat od těžby uhlí. Již se nejedná o průmysl, který by uživil celý kraj; poptávka po uhlí klesá a i lidé k němu mají větší odpor než dříve. Kraj je prý připraven přeorientovat se na nová odvětví, např. montážní průmysl či turismus. Je ovšem potřeba efektivněji investovat do zahlazování a rekultivace povrchových dolů. S rekultivačními projekty by zde mohla pomáhat i Evropská unie.
Foto: Kateřina Davidová a Lenka Ilčíková