Konec těžby uhlí v Porúří
Když stojíme u kanálu Rýn-Herne v Gelsenkirchenu v severozápadním Německu, snadno si lze představit moderní čtvrť, která zde jednoho dne vyroste na místě, kde se dříve nacházel průmyslový přístav.
Náznaky vidíme všude kolem. Na jednom břehu kanálu, na pozemku levně poskytnutém městem, stojí nový obytný komplex identických domů pro střední třídu. Ačkoli je v tuto chvíli obklopen prázdnými poli, nedaleko se nachází školka a v plánu je i výstavba zdravotního střediska. Můžeme si představit, jak se zde pro potřeby komunity objevují nové restaurace a obchody.
Na druhé straně kanálu mladí odkládají svoje kola a potloukají se podél břehu. Nedaleko odtud prochází stokilometrová „cyklodálnice“, která má být dokončena v příštích letech a bude spojovat deset měst a čtyři univerzity v Porúří. Snadno si můžeme představit místní mladé, jak vyrůstají v těchto domech, nasedají na kolo a jedou přes most do Bochumi či na jinou univerzitu, z nichž některé jsou odtud pouze 10 či 15 kilometrů.
Nic z toho v tuto chvíli není realita. Přesto Andreas Piwek, který kdysi vedl snahy o revitalizaci bývalých důlních oblastí v Gelsenkirchenu, při pohledu na starý přístav říká: „Tahle oblast je vyřešená. Je hotovo.“
Piwek má na mysli to, že se sem přesunuli první investoři, včetně továrníků a realitních developerů, a další je budou následovat. Přestavba je na dobré cestě.
13 uzavřených dolů v Gelsenkirchenu s přibližně 60 šachtami muselo projít přestavbou (poslední doly ve městě byly uzavřeny po roce 2000).
Region Porúří, uhelné srdce Německa ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, má mnoho dalších dolů, které potřebovaly nový život, jakmile těžba uhlí v regionu dospěla ke svému konci. Porúří je pouze místním pojmenováním, nikoli administrativní jednotkou. Skládá se z 53 měst, některá z nich mají i přes půl milionu obyvatel.
Na terase v gelsekirchenském Nordsternparku, vybudovaném na místě bývalého dolu Zeche Nordstern, se Andreas Piwek kochá panoramatem zalitým západem slunce a dopřává si chvilku hrdosti.
Po téměř dvě desetiletí bylo Piwekovou prací v Gelsenkirchenu vymýšlení způsobů asanace starých těžebních lokalit s cílem přilákat investory.
Nordsternpark je jedním z úspěšných příběhů. Park je posetý pozůstatky těžby, ale místní obyvatelé ho vzali za svůj a během slunečných dnů se sem hrnou se svými dětmi a psy. Poblíž kanálu se nachází amfiteátr, který hostí symfonické či rockové koncerty. V záblesku štěstí se objevil kreativní investor pro hlavní důlní budovu, která byla rekonstruována na kancelářské prostory, ale zároveň umožňuje návštěvníkům vyšplhat na vrchol struktury, kde byla vztyčena obrovská, nahá a barevná socha Herkula od známého sochaře Markuse Lupertze. Další kancelářské a tovární prostory vyrostly v okolí důlní budovy společně s restauracemi a hotelem.
„Ten Herkules byl kontroverzní. Navíc si všimněte, že je obrácen zády k Essenu!“ žertuje Piwek. Jeho komentář poukazuje na drobnou rivalitu mezi Porúrskými městy, o které vědí pouze místní obyvatelé. Konec těžby uhlí je k rivalitě donutil: oproti gelsenkirchenským 60 šachtám, které potřebují obnovit, Essen a téměř všechna města v regionu mají o desítky více a povětšinou sdílejí podobné charakteristiky. Nevyhnutelně tak došlo k boji o investory.
Většina oblastí v Gelsenkirchenu byla vyřešena: některé velkolepě, jako Nordsternpark, jiné skromněji, leč stále užitečně, například jako pole pro pěstování biopaliv.
Je tu ale ještě jedna oblast, která Piweka trápí, i když již není přímo zodpovědný za její řešení: areál bývalého dolu Zeche Westerholt na severozápadě Gelsenkirchenu. Piwek při procházce lokalitou vysvětluje, proč je tak těžké toto místo obnovit. Tím také dokládá, kolik úsilí stálo přetavit jiná, podobná místa v úspěchy: zaprvé, budovy jsou obrovské a často jen prázdné kostry s chybějícími podlažími, což znamená, že pro jejich využití je třeba je radikálně přebudovat. Zadruhé, místo musí být detoxikováno, aby mohlo být otevřeno pro veřejnost, a to stojí peníze.
„Nemovitosti bychom tu mohli prodávat za jedno euro,“ říká Piwek, „ale to nic neznamená, protože investoři do nich musí vložit spousty peněz, než je vůbec možné s nimi něco udělat.“
„V některých oblastech trvalo třicet let, než se vyvinuly technologie nutné pro jejich detoxikaci,” dodává Piwek. „Nyní si však místní společnosti vypracovaly skvělé know-how v oblasti průmyslové likvidace, z níž se stal vzkvétající byznys.“
Pouze přes úzkou ulici naproti těžební oblasti se nacházejí řady hornických domů z počátku dvacátého století, které také potřebují rekonstrukci. Některé z nich jsou stále obývané starými horníky a jsou nyní součástí renovačního projektu (ve spolupráci Gelsenkirchenu a sousedního Hertenu) pro snížení spotřeby energie při zachování jejich architektonické hodnoty.
Ve dvoře prvního domu naproti dolu je starý muž, který vypadá na více než 90 let, a potí se pod tíhou hromady suchého, žlutého listí, které hrabe. V dřívějších dobách by se potil stejným způsobem, akorát v podzemí při tahání pytlů s uhlím.
Andreas Piwek zmiňuje, že pochází z rodiny horníků. Jeho dědeček emigroval do Německa z polských zemí když mu bylo 18, zrovna když v regionu začínala těžba. Piwekův otec také celý život pracoval v dolech.
„Souhlasil váš otec s vaší prací, tedy přípravou Gelsenkirchenu pro budoucnost bez uhlí?”
„Vůbec nechápal, co to dělám,“ usmívá se Piwek.
Tyto tři generace zosobňují uhelnou historii v Porúří.
Konec uhlí
Poslední zbývající funkční uhelný důl v Porúří se nachází ve městě Bottrop a má být uzavřen do konce roku 2018, kdy těžba černého uhlí v Německu skončí úplně (ačkoli těžba hnědého uhlí bude pravděpodobně pokračovat další dvě desetiletí).
Uhlí bylo v Porúří objeveno v polovině devatenáctého století. Vzestup ocelářského a uhelného průmyslu na začátku dvacátého století udělal z tohoto regionu jeden z nejbohatších v Německu. Jeho ocel zbrojila německou armádu během světových válek a uhlí pohánělo poválečnou rekonstrukci země.
Města v Porúří vznikala v návaznosti na otevírání nových dolů, což vysvětluje decentralizaci regionu. Na počátku dvacátého století velcí průmyslníci poskytovali horníkům bydlení na okrajích dolů, společně s obchody a jinými zařízeními, aby měli své dělníky vždy po ruce.
Na vrcholu uhelného průmyslu v padesátých letech minulého století bylo v Porúří na půl milionu důlních pracovníků. Na přelomu dvacátého století přicházeli za prací v porúrských dolech lidé z polských zemí (v roce 1907 tvořili přistěhovalci třetinu obyvatel); v šedesátých letech migranti přicházeli z jihovýchodní Evropy, zejména z Jugoslávie a Turecka.
Mnoho pracovníků bylo nekvalifikovaných. Porúří ani nemělo až do šedesátých let vlastní univerzitu. Převládal názor, že vyšší vzdělání není v dolech nutné (nebo spíše, že by bylo nerozumné vzdělávat nejbohatší oblast země).
Stejně jako na jiných místech Evropy se první známky zániku uhelného průmyslu objevily již v padesátých letech s příchodem levnější a čistší ropy ze zahraničí, což učinilo porúrské uhlí nekonkurenceschopným (později se navíc přidalo levnější uhlí ze zahraničí). Typickou reakcí v té době byla podpora průmyslu dotacemi.
Úvahy o modernizaci regionu se objevily až v osmdesátých a devadesátých letech, zčásti proto, že se v devadesátých letech dostala do regionální vlády Strana zelených.
Tato změna v myšlení směrem k přípravě pro post-uhelný svět se udála poté, co Římský klub zavedl pojem „meze růstu“, rozproudila se debata o klimatických změnách a Německo v devadesátých letech zavrhlo jadernou energii: vše směřovalo k čistší energetické budoucnosti pro Německo.
„Peníze, peníze, peníze“
Restrukturalizace porúrské ekonomiky byla řízená na centrální i regionální úrovni, které udávaly směr její proměně a financování.
Ohromné finanční prostředky byly nezbytné k zajištění transformace pracovní síly. Velká část pracovníků byla donucena odejít do předčasného důchodu, zatímco jiní vyžadovali rekvalifikaci. V roce 1957 průmyslová odvětví uhlí a oceli tvořila asi 720 000 pracovních míst, zatímco v roce 2005 šlo o pouhých 60 000.
Zároveň čím více rozhodnutí bylo přijato na místní úrovni a v rámci komunity, tím lepších řešení bylo dosaženo. Jednou z nejúspěšnějších iniciativ pro podnícení nápadů pro rozvoj byla výstava Internationale Bauausstellung Emscher Park (IBA), která byla cestou k získání veřejného i soukromého financování projektů navržených občany, komunitami a místními architekty. Výsledkem bylo mnoho úspěšných projektů v Porúří. Nešlo o první ani poslední program podporovaný německými orgány za účelem proměny regionu, byl to však ten nejviditelnější.
Glasenkirchen – příběh tisíce sluncí
Vědecký park v Gelsenkirchenu byl otevřen v roce 1995 a těžil z velkého impulsu politické vůle na centrální i regionální úrovni v kombinaci s prostředky ze státních i evropských zdrojů.
Vědecký park byl zamýšlen jako centrum inovací , hostící jak výzkumné pracovníky, tak nové podniky. Umístěn ve slavné a mnohokrát oceněné skleněné budově na místě bývalé ocelárny byl Vědecký park zamýšlen jakožto „symbol a katalyzátor“ strukturálních změn v oblasti.
Wolfgang Jung, generální ředitel Vědeckého parku, vzpomíná, že existence sklářského průmyslu v Gelsenkirchenu byla výchozím bodem pro myšlenku rozvoje solární energie ve městě, společně se stávajícími znalostmi místních odborníků.
Toto přivedlo tým Vědeckého parku k designu, jenž byl tehdy největší střešní fotovoltaickou elektrárnou na světě. „Tehdy byla největší na světě s maximální kapacitou 210 kW, nyní působí spíše jako muzeum,“ dodává Jung.
Ostatně, staré solární panely jsou na střeše Vědeckého parku stále k vidění (a skupiny dětí z místních škol s nimi experimentují), ale postupně je nahrazují nové panely z Asie.
Původním snem v devadesátých letech bylo proměnit Gelsenkirchen na centrum solární energetiky. Město bylo úspěšně překřtěno z „města tisíce požárů“ (přezdívka z uhelných časů) na „město tisíce sluncí“. Místní společnosti vybudovaly modulární solární elektrárnu a energetická společnost Shell do Gelsenkirchenu umístila výrobnu solárních článků.
Velký solární sen se však nevyplnil, zejména kvůli nástupu globalizace a levnější výroby solárních panelů v Číně (Vědecký park tak nyní paradoxně bere svoje panely z Číny). Shell se přestěhoval a pomalu jej následovaly i ostatní společnosti.
Z Jungových vzpomínek lze vyčíst jasný pocit melancholie „co kdyby“. Nakonec však najde útěchu v tom, že zde přispěli k obrovskému německému solárnímu know-how: „Byla to německá legislativa v oblasti obnovitelných zdrojů, která pomohla snížit náklady na výrobu solární energie po celém světě.”
Jung říká, že výrobní ceny fotovoltaických panelů jsou tak nízké, že v dohledné době očekává ziskovost těchto systémů i bez dotací – doufá, že „druhá vlna“ solárního průmyslu v Porúří by mohla přijít každým dnem.
Mezitím se Vědecký park přeorientoval z rozvoje solární energie na „centrum pro plánování městského redesignu s využitím obnovitelné energie“. Zde je původ četných gelsenkirchenských projektů „solárního bydlení“ a „klimaticky šetrného bydlení“.
Rostoucí počet projektů sociálního bydlení je nyní s obecní podporou budován dle standardů pasivního bydlení. Soukromí developeři také vidí výhody: dle Junga je pronájem v „solárním“ nebo „klimaticky šetrném bydlení“ nejen ekonomičtější pro nájemníky, ale zároveň je podněcuje k prodlužování jejich nájmu. Nájemníci mají totiž pocit, že jsou součástí něčeho většího.
Tak, jak je solární energie důležitá pro Gelsenkirchen, jiné oblasti Porúří se proslavily jako „Mekka větrné energie“. Pomocí tradičních a v regionu hojných znalostí strojírenství a tovární výroby zde vznikly úspěšné podniky na výrobu turbín. Každá třetí převodovka pro větrné turbíny na světě se vyrábí v Severním Porýní-Vestfálsku. Dalším příkladem je porúrská společnost, která dříve vyráběla šrouby pro těžební průmysl a v současnosti je světovým lídrem v oblasti upevňování a spojování prvků při instalaci větrných zařízení.
Chlouba Porúří
Symbolem Porúří by klidně mohla být Šachta XII důlního komplexu Zeche Zollverein, která se proměnila z těžařského na kulturním centrum, z velké části pak díky programu IBA.
Uhlí se v Zollvereinu těžilo od roku 1851, ale tlak na efektivitu a konkurenceschopnost v meziválečném období místu dodal historickou i kulturní hodnotu, díky níž je dnes pod ochranou UNESCO.
Vlastníci dolu byli nuceni investovat do přechodu z ruční práce směrem k automatizaci. V roce 1932 byla Šachta XII dolu Zollverein otevřena pro těžbu a zpracování 12 000 tun uhlí denně a nahradit tak starší struktury. V té době šlo o největší a nejmodernější uhelný důl na světě. Téměř 9 000 lidí pracovalo v podzemí, ale díky moderním technologiím bylo zapotřebí pouze 200 lidí. Kvůli tomu se tak obrovské důlní objekty povětšinou jevily jako liduprázdné.
Delia Bosch, mluvčí nadace Zollverein, nyní oblast spravuje a vysvětluje, jak byl program IBA klíčový pro tvorbu a financování celého projektu. Do projektu se zatím prý investovalo alespoň 350 milionů eur, povětšinou z fondů EU.
Díky svému brutalistickému stylu má Šachta XII ohromnou architektonickou hodnotu. Zároveň zůstala infrastruktura důlního komplexu v původním stavu, což bylo jedním z důvodů pro udělení ochrany. Areálu Zollverein se tak nyní přezdívá „důlní muzeum“ a v jeho úpravně uhlí se nachází muzeum Porúří.
Jak vysvětluje Bosch, „nešlo dát pod ochranu všechny důlní budovy v Porúří“ – je jich příliš mnoho a je příliš nákladné je udržovat jakožto chráněné památky namísto průmyslového nebo komerčního využití. Zollverein tedy byl v privilegovaném postavení.
Ačkoli je oblast zatím stále podporována hlavně z veřejných peněz, nadace Zollverein se jí snaží zajistit komerční životaschopnost. Chce oblasti vtisknout identitu designového centra (nějaký čas zde byla fakulta designu, nyní nahrazena školou fotografie) a korporátního sídla, zejména pak pro společnosti z oblasti průmyslové likvidace.
Nejúspěšnější nové firmy založené v Porúří jsou ty, jež se spolehly na místní odborné znalosti, případně se chopily příležitostí nabízených samotnou ekonomickou transformací. Například podnikání v logistice se rozrostlo díky desítkám let zkušeností s přepravou uhlí a oceli. Naopak sanační a detoxikační práce vznikly v reakci na potřebu navrátit každodenní život do starých toxických lokalit.
Důležitou roli v této změně hrály velké investice do infrastruktury a transformace regionu na univerzitní centrum, jež probíhaly již od šedesátých let.
V současné době patří mezi rozvinutá průmyslová odvětví v Porúří zejména chemická výroba, energetika obnovitelných zdrojů, logistika, ochrana životního prostředí, sanační práce a recyklace. Cestovní ruch je také rozvinutý, návštěvníky lákají transformované těžební lokality a kulturní stezky.
Z 330 000 lidí zaměstnaných v oblasti obnovitelných zdrojů energie v Německu žije přibližně šestina v Porúří. Region se stal jednou z top lokalit pro zelenou ekonomiku.
Od padesátých let v Porúří zmizelo přibližně milion pracovních míst v průmyslu, zatímco milion pracovních míst bylo vytvořeno ve službách. Méně než 8 000 lidí stále pracuje v uhelném průmyslu a i jejich pracovních místa jednou zmizí.
Počet obyvatel klesl, ale ne natolik, aby se hlavní cestou ke zvládnutí obnovy stala emigrace – většina lidí v regionu zůstala a snažila se změnám přizpůsobit.
Transformace Porúří je obecně považována za úspěch a celosvětoví odborníci na ni pohlíží jako na názorný příklad spravedlivé obnovy. Problémy však stále přetrvávají.
Míra nezaměstnanosti v Porúří je nad národním průměrem (10 % v Porúří oproti 5,5 % ve zbytku Německa v září 2017). Tento problém je horší v oblastech jako je Gelsenkirchen, který se dříve spoléhal výhradně na uhlí a ocel, oproti městům jako Essen, kde byla v průběhu dvacátého století průmyslová odvětví rozmanitější.
Na region, kde převažovali nekvalifikovaní dělníci, dopadl globalizovaný charakter průmyslu obzvlášť tvrdě. V Bochumi se například pokusili přeorientovat na výrobu automobilů, ale automobilky se po několika letech přesunuly do levnějších výrobních závodů ve světě. I když vyšlo najevo, že v globalizovaném světě má Porúří naději v ekonomice znalostí, inovací a služeb, region až do šedesátých let bez vysokých škol měl problémy najít vzdělané pracovníky, kteří by tato odvětví rozvíjeli.
Historik Stefan Goch z Gelsenkirchenského Ústavu městské historie říká, že Porúří je „o deset let před zbytkem Německa“, pokud jde o demografické trendy: mají více starších lidí a méně nově příchozích, je tak stále finančně náročnější stárnoucí populaci podporovat.
Goch rovněž poukazuje na to, že Porúří bojovalo s integrací rodin přistěhovalých dělníků (Gastarbeiter), které zde zůstaly po uzavření dolů. Zejména jde o Turky, což je komunita s nejmenší mírou návratů do vlasti. Podle Gocha se první generace pracovníků s nízkým vzděláním nikdy nenaučila německy a jejich děti také neměly mnoho příležitostí pro vzdělávání, kvůli čemuž si Turci vybudovali život v „paralelní turecké společnosti“. Ačkoli starší lidé mají v tuto chvíli pohodlné důchody, jejich děti mohou být nezaměstnané nebo žít na státní podpoře. Pouze část třetí generace mluví německy a má vyšší vzdělání, čímž získává naději na posun do střední třídy.
Výzvy pro region přetrvávají, ale finanční a politická podpora se podstatně snížila. Po sjednocení Německa se prostředky nasměrovaly na východ. Goch dodává: „Asi od roku 2005 tu nejsou žádné další programy na podporu obnovy, protože konzervativním vládám jak na federální, tak na regionální úrovni se nelíbila socialistická a zelená politika.“
Stejně jako jinde v Německu je i tady na vzestupu podpora krajní pravice.
„Úspěšnost restrukturalizace závisí na tom, kdy proběhne,“ uzavírá Goch. V jižní části Porúří, kde těžba uhlí začala dříve, protože bylo blíže u povrchu a tedy snazší jej dobýt, docházelo také dříve k uzavírání dolů a tím tato oblast více těžila z tehdejších prostředků a politického vedení. Na severu došlo k restrukturalizaci později a z politické motivace tam tolik neprofitovali.
Goch listuje korelačními diagramy: pokud byla oblast zaměřená na jeden průmysl nebo pokud těžba uhlí skončila později, vidíme všechny „špatné ukazatele“ – více chudoby, nižší vzdělání, horší zdraví, kratší délka života.